Ahoj Pepo, pamatuješ si ještě, jak ses do Slavie vlastně dostal? Kdo tě k trénování přivedl?
Ahoj, samozřejmě si to pamatuju. Začalo to vše tím, že jsem do klubu přivedl svého syna. A jak jsem ho vozil na tréninky, tak mě oslovil jeho trenér Milan Bejček, jestli bych nechtěl vypomáhat s tréninky, a slovo dalo slovo a já začal. První můj kolega byl Simon Parák a začali jsme tehdy trénovat elévy. Tudíž tím, kdo zapříčinil, že se ze mě stal trenér, byl Milan Bejček.

Kolik let jsi celkem u klubu působil a jaké všechny kategorie jsi za tu dobu stihl vést?
Ty jo, to ani nevím, dlouho. Ale dá se to asi spočítat, i když tolik prstů na rukou nemám. 2 roky elévy, poté mladší žáky, asi 6 let, pak už jsem poprvé přemýšlel o konci. Poté přišli junioři a s nimi i dorostenci. Jestli se nepletu, tak opět 6 let.

Na kterou sezonu nebo tým vzpomínáš úplně nejraději?
To se nedá takhle říct, každý tým měl své, ale je pravdou, že nejvíce zážitků a zajímavostí mi přinesla skupina juniorů, která končila předloni, když hrála mužskou soutěž, a zhostili se toho na výbornou.

Měl jsi nějaké oblíbené typy hráčů nebo přístup, který ti fungoval napříč generacemi?
Oblíbené typy, to bych vůbec neřekl, ale samozřejmě oblíbení byli hlavně takoví trošku hajzlíci – v dobrém slova smyslu. Ale vůbec, hodně mě bavil přístup právě juniorů, kvůli tomu, že to už dělali z lásky ke sportu. Nikdo je nenutí a přesto chodí na tréninky a makají skoro bez řečí, protože sami chtějí, a je na nich hodně vidět, že to mají v hlavě už srovnané.

Co se podle tebe za ty roky v klubu nejvíce změnilo?
Těch věcí je hodně. Od názvu po celou organizaci klubu, která je dnes na hodně profesionální úrovni. Většina věcí se neustále posouvá k lepšímu a je to vidět konečně i na výsledcích elitních týmů.

Co ti trénování dalo do života osobně?
Trénování pro mě byla radost, ale i řád, spousta zodpovědnosti, ale hlavně zážitků a radosti. Ale i mě do života přivedlo skvělou ženu.

Co tě vedlo k rozhodnutí skončit? Bylo to těžké rozhodování?
Rozhodnutí skončit přišlo vlastně nečekaně a neplánovaně, ale důvod je vážný a je to mé zdraví. Poté, co jsem si v prosinci přivodil krvácení do mozku a vánoční svátky strávil v kómatu, kdy to podle lékařů nevypadalo vůbec dobře. Nedávali mi moc šancí, ale vše se nakonec obrátilo k lepšímu a já zde můžu odpovídat na otázky.

Bude ti něco chybět? Myslíš, že je to z tvé strany definitivní konec ve florbalu?
Chybět mi bude florbal – vlastně ten už mi chybí teď. A určitě mi bude chybět parta kluků juniorů, protože je to skvělá parta, která drží spolu i mimo florbal. A to je pro mě – a vždy bylo – to nejdůležitější: skvělá parta. A otázka, jestli je to definitivní konec, to nejsem momentálně schopen říct, protože teď to sám nevím. Na jednu stranu říkám, že doufám, že ne, ale kdo ví, co bude příští týden.

Jaké okamžiky pro tebe byly opravdu silné – třeba emoce po zápasech, výjezdy, nečekané výhry?
Okamžiky a emoce byly vždy silné, a je jedno, jestli nakonec přišla výhra nebo prohra. Vždy byla důležitá soudržnost týmu a skvělá parta, což se nám dařilo vždy.

Je někdo, komu bys chtěl v klubu speciálně poděkovat?
Určitě je třeba poděkovat tomu, kdo mě k trénování vůbec přivedl, a to je dnes nejdůležitější osoba na Slavii – Milan Bejček. Dále poděkování patří Adamovi a Bínovi, kteří vždy pomohli, když bylo potřeba.

Co bys vzkázal svým nástupcům a trenérům, kteří dnes vedou mládež?
Co tak vzkázat? Ať je to baví, je to pro ně zábava a poslání. Protože je důležité to přenést na mladé – prostě florbal je musí bavit.

A co bys chtěl říct všem svým bývalým svěřencům?
Ať se jim daří v životě – a to nejenom sportovním, ale i soukromém. Ať udělají ty maturity aspoň v září, když se to některým v červnu nepovedlo. Hodně štěstí a radosti v životě. Ve sportovním životě hodně radosti a skvělých zápasů.