Ahoj Niky. Začneme od tohoto období, co pro tebe znamená nominace na prosincové mistrovství světa žen, které se bude hrát v Brně a Ostravě?

Zdravím všechny, kteří si našli chvíli na přečtení.
Být součástí mistrovství světa je pro mě obrovská čest a zároveň velká odpovědnost. Nepředstavujeme tam jen sami sebe jako jednotlivce, ale také Český florbal a celou Českou republiku. Česká vlajka bude u našich jmen po celou dobu – a to je závazek, který bereme s pokorou, respektem a maximálním nasazením.
Je to naše první mistrovství světa, a navíc domácí, což znamená, že o sledovanost a návštěvnost rozhodně nebude nouze.

Jaké byly tvé začátky s rozhodcovskou kariérou a co tě k této práci přivedlo? Popiš prosím čtenářům v krátkosti také svou cestu rozhodčí.

Už je to nějaký ten pátek – zhruba 15 let. Myslím, že to byla moje první sezóna ve Slavii, kdy byl požadavek mít v týmu dvě licencované rozhodčí. Volba tehdy padla na mě (dodnes nechápu proč – já, tichý introvert!) – tuším, že v tom měli prsty Honza Kuncl s Víťou Procházkou.
Během hráčské kariéry jsem si občas šla zapískat nějaký zápas, spíš jen příležitostně. V roce 2020 jsem s hraním skončila a začala se pískání věnovat naplno.
Aktuálně s Vencou (mým rozhodcovským parťákem) zahajujeme už pátou sezónu na celostátní úrovni.

Kdy sis uvědomila, že se z koníčku může stát cesta až na mezinárodní vrchol?

Od minulé sezóny jsme to slýchali čím dál častěji – že nás chce komise rozhodčích poslat do mezinárodních vod. Postupně jsem tomu začala věřit a dnes se už bereme jako plnohodnotná součást rozhodčích IFF, kde musím říct, že mezi páry panuje opravdu velmi příjemná atmosféra.

Jak náročná je příprava na takto prestižní turnaj? Přibliž nám, co tě v následujícím období čeká.

Příprava začala hned po oznámení nominace, tedy v polovině září – prakticky na začátku sezóny.
V současnosti máme meetingy s IFF a při zápasech řešíme s delegáty konkrétní věci, na kterých je potřeba zapracovat.
Ve druhé polovině října nás čeká turnaj EFT žen a juniorek ve Švýcarsku, kde se dají očekávat velmi kvalitní zápasy.
Kromě fyzické a herní přípravy se věnuji i angličtině – mám soukromé online lekce už téměř rok, a to výhradně kvůli florbalu a mezinárodnímu působení.

Co ti rozhodcovská kariéra dává do běžného života?

Především mě role rozhodčího udržela ve florbalové komunitě, která je součástí mého života už více než 18 let. Díky tomu zůstávám součástí prostředí, které dobře znám a mám ráda.
Zároveň mě to motivuje udržovat se v kondici – dvakrát do roka máme povinné fyzické testy.

Vzpomínáš si ještě na své první zápasy v roli rozhodčí? Jaké to bylo?

Když jsem začínala, v kraji bylo jen pár soutěží – neexistovalo tolik kategorií jako dnes.
Začínala jsem po boku Barči Polívkové a naše první zápasy byly v kategorii starších žáků. Takže nás tak trochu hodili do rybníka a učily jsme se plavat za pochodu.

Jak funguje spolupráce s tvým kolegou Václavem Paterou a jak důležitá je souhra dvojice rozhodčích nejen na hřišti, ale i mimo něj?

Co se týká spolupráce na hřišti, jsem ráda, že máme na hru stejný pohled – bez toho by to opravdu nešlo. Zároveň na takové úrovni je velmi důležité, aby si kolegové v rámci páru rozuměli i mimo hřiště. Musíme se shodovat i v pohledu na věci mimo florbal, protože spolu trávíme opravdu hodně času.
Někdy to není úplně jednoduché – Venca musí trpět ženské nálady a já zase jeho ranní přílišné mluvení, na které nejsem od svého manžela zvyklá! :D

Jaké jsou tvé další cíle v rozhodcovské kariéře?

Musím říct, že teď už jich moc nezbývá. Postupně jsme si s Vencou vytyčili několik cílů – pískat finále poháru, superfinále a dostat se na mezinárodní listinu. To všechno se nám už podařilo splnit.
Za sebou máme semifinále Champions Cupu, kvalifikaci na mistrovství světa a před sebou samotné MS – což je samo o sobě splněný sen.
Další cíl je nyní ve hvězdách.

Jaká myslíš, že je úroveň rozhodčích v České republice?

Myslím si, že úroveň rozhodčích v Česku je dobrá. Máme tu velké množství kvalitních a zkušených rozhodčích. Zároveň spoustu mladých a talentovaných.
Bohužel jsme ale tak trochu národem stěžovatelů. Když přijedete jako rozhodčí na mezinárodní turnaj typu Prague Games, Czech Open nebo třeba Gothia Cup, tak jediní, kdo si pravidelně stěžují na rozhodčí, jsou právě Češi.
Švédové nebo Finové slyší píšťalku, otočí se a hrají dál. A to neznamená, že s vaším rozhodnutím souhlasí – jen vědí, že se tím stejně nic nezmění a soustředí se na hru.

Co bys poradila mladým hráčkám nebo hráčům, kteří by se chtěli vydat na cestu rozhodčího? Jak je známo, nováčci to často nemívají jednoduché.

Je pravda, že nováčci to mají nejtěžší – většinou začínají pískat dětské zápasy, kde jsou přítomní rodiče, kteří někdy dokážou být dost nepříjemní.
Nenechte se tím ale odradit, každý z nás někdy začínal.
Zároveň platí, že s pískáním se dá začít i v pozdějším věku. Takže si hlavně užívejte hraní a kolektivní sport – za mě je to to nejlepší, co může být.

Nesmíme zapomínat, že jsi byla dlouhou dobu hlavně hráčkou. Jak bys v krátkosti zhodnotila svou hráčskou kariéru a na co vzpomínáš nejraději?

Hráčská kariéra mi dala kamarádky na celý život.
Nejsilnějším zážitkem byl jednoznačně postup do Extraligy v roce 2018 – to bylo opravdu něco neuvěřitelného.
Bohužel se Extraliga v Plzni moc dlouho neohřála, takže teď můžeme jen doufat, že se sem někdy ještě vrátí.